Respekt vsem Jakartanum!!!

Jakarta neni jednoduche misto k ziti....

A to ted nemluvim o sobe, ktera bere evropsky penize a ktera vi, ze je to docasna zkusenost... mluvim o tech, kteri odtud pochazi, vychovavaji tu svoje deti, snazi se tu prezit a doufaji v lepsi budoucnost.

Muzeme si na Jakartany nadavat jak chceme, jezdi na motorkach a autech po chodnicich (kdyz uz tu nejake jsou), blokuji ulice svatebnima stanama, klickuji mezi nakladakama s trema detma na motorce bez helem, ulevuji si kde se jim zachce, nemyjou si ruce a do prace chodi nemocni s rouskama na puse.

Dneska, kdyz jsem poprvy zazila pravou zaplavenou Jakartu, se mnou trosku zamavaly emoce, a musim rict, ze tyhlety neukazneny nezodpovedny hulvatsky Jakartany fakt obdivuju.

Nejeden kolega se dnes dostaval do prace po pas (i vic) ve vode, s usmevem. Doma nemaji elektriku a tusi, ze nazpatek to bude stejna cesta, presto ze po dvou dnech konecne prestalo prset... Ale usmev stale pretrvava.

Takhle to vypadalo cely den pred kanclem... Pry teprv zacatek...

Ja presla do prace v podstate suchou nohou, pac si muzu dovolit bydlet v apartmanu za rohem... a co jsem videla hned od naseho kanclu dal me sokovalo. Ulice byla nekde az po pas (muj, takze nekterym JKT-num po prsa) zaplavena a stovky lidi se jak topici se mravenci ruznejma zpusobama snazej dostat skrz, aby mohli uzivit svoje rodiny. Prorazeli vodu motorkama, ponorenejma autama, a bosky... A ano, skoro nikdo se nemracil, nebrecel nebo nedaval najevo zlost nebo beznadej.

Z puvodnich par kolegu nakonec prisli skoro vsichni, i kdyz nekteri az po poledni. V kanclu panovala prijemna nalada, stejne jako venku, kde si kravataci bosky po kolena v hnedy vode delali selficka. Nase dve jidelny byly kompletne zatopeny, tak se slo na obed jinam. Vsichni vi, ze toto je teprv zacatek toho nejhorsiho (cehoz ja se uplne desim) a spouste lidem se zas a znova vytopi dum... No co, prece se zivot nezastavi, ne?

Decka maj ze zaplav pomalu i radost a nektery se i koupaly..

vyhled od stolu v kanclu, dole jsou nase zatopeny jidelny...

Bude to kratky... obdiv vzdavam i za spoustu dalsich veci, ale ted o tom nebudu psat... prezit tady a jeste si u toho zachovat usmev na rtech totiz vubec neni lehky...

Ze zatopeny Jakarty, kde konecne vysvitlo slunicko (nejen to v dusi :)), zdar!

Vyhled z naseho bezpecnyho 10. patra

tato reka je vetsinou mala nenapadna stoka...

tohle byla sranda vcera, kdyz voda jeste nebyla hneda
a bylo ji malo....

Na Mt. Rinjani jedine s respektem...

Mam za sebou jeden z nejsilenejsich a nejnadhernejsich zazitku v mym zivote. A pac se ty horsi pocity zapominaji rychle, musim to napsat hned, nez budou prevazovat jen ty pozitivni. :) 

Prispevek je dost dlouhy, tak aby to nebylo nudny, tak o to vic bude i fotek. :)

Nase trasa, modre vystup, cervene sestup, zdroj LP

Jsme na vanocni dovoleny na krasnym Lomboku, a na Lomboku je nadherna sopka Rinjani, druha nejvyssi v Indosce. Chodi se tam trekovat a pac my mame radi sopky, i mame naky zkusenosti s trekovanim v Evrope i mimo ni, taxme si po nejakym vahani a doporuceni naordinovali tridenni trek (dve noci) ze Senaru (600m) pres krater (2600m), mozna na vrchol (3726m), a pak do Sembalun Lawang (1100m). Vsichni nas ujistovali, ze je to bezpecny, a da se to da zvladnout bez jakykoliv specialni pripravy. Tak proc to nezkusit, ze? A ja, ktera krome smesny Snezky (pardon, ale je to tak :)) za sebou nema zadnej vrchol hory? 

V Senaru koukame na Rinjani. To vlevo, to je vrchol.

Hmmm, challenge accepted!

V plazovym "letovisku" Senggigi jsme na doporuceni vybrali cestovku a za nejakych 2200Kc/os. si zaplatili trek se vsim vsudy. Doprava, vstupny, jidlo, portyri, vybava, pruvodce. Je zvlastni tohle udelat, kdyz je clovek zvyklej nosit a varit si vsechno sam. Ale to jsme ocenili az pozdeji...

A ted Vam zkusim popsat jak to probihalo den po dni...

Prvni den: Ze Senggigi autem a pak uz trek Senaru (600m) - skoro okraj krateru  (2500 m.n.m.)

Start treku v Senaru, v krasnym destnym lese

Rano v 5 nas nalozilo auto a v 7 uz jsme byli v Senaru, kde jsme pockali na zbytek skupiny a zvedave zjistovali, kdo ze se to taky rozhodl pro tridenni trek (beznejsi je dvoudenni ke krateru a zpatky, bez vrcholu sopky).

Priprava trvala dlouho, ale diky snidani, pozorovani vrcholu a seznamovackam to celkem uteklo a snad v 9 uz jsme vyrazeli na trek. Prohodili jsme par slov s nasim pruvodcem, pozdravili nosice, vyplnili jeden radek v knize navstevniku Rinjani National Park a uz jsme smatlali do kopce. Dneska nas ceka skoro 2000 metru stoupani. To ja samozrejme nevedela, a nejen ja. :) 

Takhle se portyri staraj a varej...

Cesta celkem utika, cestou je hodne zastavek, parta je v dobry nalade. O obed se postaraji portyri a pac se spusti slusny slejvak, tak mame jeste cas pokecat a pockat nejen na konec deste, ale i na posledni zbytek skupiny, ktery mel z nejakyho duvodu zpozdeni. Pri obede se potkavame a uz je nas 11. Jedenact nabuzenych mladych trekaru ze sedmi zemi (zkusenych i nezkusenych), a 7 clenu posadky (pruvodce a sest portyru). Az casem mi dochazi, ze cislo posadky nemuze byt nizsi.

Cesta lesem byla jeste dobra, i kdyz destiva...

Sklon do kopce se postupne zvysuje a teren se komplikuje. Resime, kde prespat, nakonec se rozhodneme vyslapnout jeste vys, at to mame rano bliz k k okraji krateru, kde se taky casto spi. Posledni cast je dost narocna, velice strma a kamenita, takze jsou vsichni radi, kdyz se portyri postaraji uplne o vsechno, Postaveni a samozrejme i zbourani a sbaleni stanu, caj, vecere, pitna voda. Zapad Slunce je krasny a i kdyz se ochlazuje, stale nas hreje nadseni a vyhled na ostrovy Gili a sopku Agung na protejsim Bali.

V noci skoro nikdo nespi. Je zima a na tvrdych kamenech se blbe uvelebuje. 

Druhy den: na okraj krateru (2600m) k horkym pramenum (2000m) a zas nahoru k zakladnimu taboru pod hrebenem Rinjani - Pelawangan II (2638m)

Ano, tohle fakt existuje. Vyhled do krateru: nova sopka v sopce.

Trosku se pokochat a rychle zas dal...

Budicek rano v sest vetsina vita s brucenim, a jakousi neprejici ulevou, ze nikdo jiny nespal lip nez oni. Zahrivame se cajem, dost ho sladime, at mame nejakou energii, pac zrejme diky vysoky nadmorsky vysce nejen mne neni moc dobre a jidlo mi vubec nejede... S funenim vyrazime do dost prudkyho kopce a tesime se, az se trosku otepli. Rikame si, ze tenhle vyslap teda stoji za to. Ze pry i 45 stupnu... Verim. 

Tohle byl teprv zacatek prudkyho klesani do krateru...

Najednou se ale pred nami objevi obrovsky modry jezero s ukazkovou konickou dymici sopkou uprostred a vsechna unava je zapomenuta. Wow!!!!!! Je to skutecny???? Nadhera! Tak proto sem vsichni chodej! To samozrejme zname z obrazku, ale videt to na vlastni oci je odzbrojujici... Tady se konci brzo rano pri dvoudennim treku a jde se nazpet. Jenze nas jeste cekaji dalsi dva dny, takze udelame par rychlych fotek, dalsich par wow, ach a oooo a zaciname klesat dolu k jezeru... 

Zaslouzeny i kdyz kratky relax v horkych pramenech

Pfffff... Tohle??? Klesani je lezeni pres sutry, zadrzovani o tyce, casto se vsema koncetinama v zaprahu... Nekdy prvni slzy prijit musely... Skupina se ztraci v nedohlednu a my s Martinem a Francouzema zustavame velice pozadu. Zjistuju, ze se asi tak nebojim vysek, co jsem si myslela, pac kdyby jo, tohle asi nedam. Utiram slzy a pokracuju dal. Co mi jinyho zbyva... Asi po trech hodinach narazime na nasi skupinku a mame oddych. Vsichni se na sebe koukame pohledem "Coze? Tohle je trosku moc, ne? Co kdyby se neco stalo? Jaktoze nas na tohle nikdo nepripravil? Snad uz to nebude horsi!....." 

Po par diskuzich a susenkach vystoupame zas kousek nahoru a najednou se pred nami objevi krasny horky prameny s vodopadem. Vsichni toto velice ocenuji a na cca 20 minut ponoruji sva bolava a prochladla tela do horky vody uprostred nadherny prirody... Snazime se zapomenout na utrapy a uzit si tuto pohodu. Po koupeli nas ceka obed u jezera a asi ta nejhorsi cesta doted... 

600 metru vystoupani nahoru za cca 4 hodiny se nezda... Ale je to pet vic lezeni po skalach nez chozeni a do toho se spusti mega lijak... 

Vsichni portyri v zabkach a bez zadnyho specialniho vybaveni...
Klobouk dolu!!!

Obrovsky respekt nasim portyrum, co to behaj jak kamzici v zabkach a vsem trekarum, co tahnou plnou polni a jdou opacnou stranou nez my... 

Promocena od hlavy az k pate, zmrzla, s silenym strachem a totalne vycerpana se rozhoduju, ze na vrchol me nikdo nedostane a ze budu nejstastnejsi, kdyz se konecne dostanu zitra dolu do bezpeci. Martin bude reprezentovat nas oba. Je mi to jedno. Jen, aby na sebe dal pozor. 

Jako temer posledni (s frantikama a chilanem s bolavou nohou) se dostavame za jeste stale silenyho lijaku do zakladniho tabora pod Rinjani. 

Kdo ma rad opice, prijde si na sve. Doprovazej tam vsude,
ale hlavne bacha na veci...

Nevime, kde stanujem, a nemuzeme najit nasi skupinu. Dalsi nemily prekvapeni. 

Nastesti se nakonec setkavame. Vsichni postupne prestavame mluvit a slzy jsou patrny nejen u me... Zakecavam se s drobnou, jeste stale motivovanou indonesankou, a loucime se s tim, ze se uvidime nahore. Nemam silu ji vysvetlovat, ze na to kaslu, pac mam pro to asi tisic duvodu a momentalne zadnou motivaci jit nakejch 1000m v mokrejch vecech nahoru a zas dolu... 

Asi po hodine prestava prset a my se muzeme zabalit do spacaku. Prinesou nam do stanu veceri a ac je venku zas slyset lepsi nalada, nevylejzame z tepla. Pri veceri ohlasuju Martinovi, ze zas premyslim, ze to zkusim. Mam se pry rozhodnout rano, za par hodin....

Den treti a nastesti uz ten posledni :): Pelawangan II (2638m) - vrchol Rinjani (3,726m) - Pelawangan II (2638m) - Sembalun Lawang (1100m)

01:30 rano budicek pro tech devet, co jsou dost silni na to, aby si troufli na vrchol podivat se na tu nadheru kolem pri vychodu Slunce. Jsem mezi nima prekvapive i ja, cejtim se celkem OK, a to i po hodine a pul spanku... Vzdyt vsichni ti indonesani kolem taky jdou. A kdyz to zvladnou oni, co nikdy neujdou ani sto metru pesky a vsude jezdej na motorkach, tak to prece zvladnu i ja.

Dostavame caj, sladime neobycejne dvema lzickama, do kapes si rvu vsechny kitkaty, snickersky a dalsi sladkosti co mi zbyly, nasazujeme celovky, kopam do sebe Alka Seltzer (ano, nejen na kocoviny! :)) co mi ma uvolnit a znecitlivet bolavy svaly a vyrazime... 

Uff, skupina nabrala sileny tempo, ktery ve vysce udejchanych 3,000 metru nemam sanci stihat. Cesta je opet nekdy vic lezeni nez chuze... Jsem hodne pomala a vim, ze jsem nejslabsi clanek, skupina se vzdaluje a tak si musim cestu hledat s mizernym loucem celovky sama. Stane se, ze vezmu spatnej smer a najednou neni kam dal... Nastesti je s nama (se mnou a Martinem, ktery to se mnou v zadech cely podporujicne absolvoval) jeste portyr, ktery kdyz se ho zeptame, tak nam cestu poradi (ale klasicky indonesky nerekne, ze jdeme spatne, ze...). 

Tohle se pred Vami casem zacne ukazovat...

Teren se meni z hliny na kameny, z kamenu na sterk, ze sterku na sopecny pisek. Sklon vic stoupa nez klesa a ja si kolikrat uvedomuju, ze vic lezu po ctyrech nez po dvou. Chce se mi brecet a zapinam si hudbu (Asian Dub Foundation jeste s nedavnymi zazitky z koncertu celkem nabuzujou). Martin rika, ze se muzem kdykoliv vratit. Ale na to ja prdim, chci to dokazat... Je to muj boj, soustredim se na cestu a kroky, ktery bohuzel nejdou ani do rytmu dechu ani hudby, protoze se vzdycky o kousek propadnou zpatky a po kazdych cca deseti se zastavuju a funim jak kobyla. Nemuzeme stat dlouho na jednom miste, pac je strasna zima. Zacina se mi tocit hlava, tak se pridrzuju skal a vic odpocivam. Myslim na lidi, ktery me v zivote inspirovali a na indonesanku, kterou bych mela nekde po ceste potkat. V dalce vidime blesky a osvetlena mesta... Hlavne, aby neprisla bourka...

Cela nase vyprava stastne na vrcholu!

Cesta byla tak strasna, ze nejak divne rychle utekla. Najednou se objevujeme na miste, kde ceka zbytek skupiny za kamenem a klepajici se zimou pozoruje cervenajici se nebe. Neverim. Nachazime se asi 10minut od vrcholu. Brecim stestim jak mala holka, i kdyz tam jeste ani nejsme. Kdyz vidim cleny nasi skupiny, jsem rada, ze jsme dorazili az ted, pac cekat tu nejakou dobu je evidentne teplotne dost narocny... Znovu jako jedna ruznoroda skupina vyrazime spolecne na vrchol. 

Je to moje!!!!!! :)

Uz je tu asi dvacet lidi, vsichni v euforii, vycerpani, vsude blikaj fotaky a mobily. Rudy Slunce se snazi prorvat mezi mrakama, coz mu bohuzel moc nejde. Neverim vlastnim uslzenym ocim. Sme tady!!!!!!! Dokazali sme to!!!!!!! A ta nadhera kolem!!!! Toz je toto mozne??? Coze????? Pousti se do me zima, A nejen do me, skupinka se asi po 10 minutach rozhoduje jit dolu... Chapeme, ale preci jen jeste chvilku zustavame. Nejen, abysme si oddychli, ale taky abysme si vychutnali ten pocit a to vsechno kolem...

Cesta dolu po hrebeni. Opravdu to neni sranda....

Cesta dolu neni zadna uleva. Chodit v sopecnym pisku na sopce je trochu jak ve snehu po sjezdovce. Klouze to, casto to vyjde, ale musis davat pozor, aby Ti to neujelo tam, kam nema... Az po rozedneni jsme videli, jak uzky je obcas hreben, po kterym jsme v noci sli, a jak nebezpecna je cela tahle akce... Nikam jsme nespechali, kochali se neuveritelnejma vyhledama jak z National Geographic a povzbuzovali trekare, kteri se teprv chudaci plazili nahoru.

Vsichni maj radost z prekonani tyhle vyzvy!

Jeeeee, moje indonesanka!!!! Mam chut ji obejmout, ale nejen, ze se to tu moc nedela, ale hlavne ona to ma jeste asi hodinu nahoru... Prohodime par slov a zkusenosti a zjistujeme, ze jsme vychazely ve stejnou hodinu. Evidentne jsme byli dost rychli... Preju ji hodne stesti a sil a doufam, ze se jeste potkame dole v kempu, nez vyrazime kazda na svoji stranu (tusim, ze to bude mit tezsi nez my...).

Postupne potkavame i ty, co jsou rychlejsi v sestupu a nadsene se spolu zdravime a pokud ne, jen malej usmev jasne naznacuje to propojeni. Ano, dokazali sme to, gratulujeme si a uzivame si spolu to maly osobni vitezstvi...

Nejen my jsme uplne zniceni...

Konecne prichazime po skoro sesti hodinach do kempu a mne se klepou kolena tak, ze je nejsem schopna ohnout a vytahnout si karimatku a dat si na ni uz pripravenou snidani. Je skoro 8 rano. Skupina polehava, pospava, a vsichni maj na tvari neco mezi blazenym a stahanym vyrazem. Prepada me pocit, ze je pro dnesek vystarano a ja si muzu jit zas zaslouzene lehnout. 

Cesta dolu taky neni zadna prochazka

Jenze nene, za hodinu vyrazime smer Sembalun Lawang, kde koncime trek a kam se jeste dneska musime dostat, dalsich 1,500m vyskovyho rozdilu za cca 6 hodin... 

Zacatek cesty je sileny. Opet prirovnani ke sjezdovce, tentokrat ale bez snehu. Zadna stezka, jen slezeni svahu po hline, drnech a korenech, casto dosahujiciho 50 stupnu. Nastesti neprsi. Potkavame lidi, co to jdou s plnou polni opacnym smerem a mne jich je velice lito, pac navic zacina mrholit a preci jen tu ted prsi kazdy den... Cesta se nastesti po par hodinach umoudruje a zacina byt mirnejsi a mirnejsi. Po tom vsem, co jsme zazili, je to velika uleva. Nicmene telo si to zacina vybirat a i pres dalsi nasup Alka Seltzeru, tech poslednich par kilometru uz naznacuje, ze tohle teda ne. Boli me uplne vsechno, od prstu na nohou, po kotniky, lytka, kolena, stehna, zada, ramena po oci od unavy. Poslednich par kroku je ocista a kdyz si konecne sedam, sundavam trekovy boty a probiram se skupinkou, cim ze jsme to ted za ty tri dny prosli, tak si oddychuju, ale jeste stale neverim, ze je to pravda.

Ano, i toto tam uvidite....

Podekujeme nasim portyrum a pruvodci, nasedame na korbu nakladaku a jedeme tam, kde jsme se potkali poprvy a kam uz se asi dlouho nikdo z nas nepodiva, jestli jeste vubec.

Rinjani pokorena.  A ja ani po dvou dnech a ctyrech pivech tomu stale neverim a zpracovavam to, co jsem zazila a videla.  Svaly porad neuveritelne bolej... Je pul treti rano, a ja tu tohle smolim... Bylo to strasny a uzasny a uz se tam nechci vracet.

S radosti se na Rinjani budu divat uz jen takhle z dalky...

Doufam, ze tenhle prispevek neni moc negativni. Ta nadhera tam nahore je neuveritelna. Pro me to byl vic boj sama se sebou nez plahoceni se za vrcholem hory. Chtela jsem si dokazat, ze na to mam. A ze jsem dostatecne zdrava na to, abych mohla prekonavat dalsi a dalsi vyzvy...

A navic me tam nahore cekalo jeste jedno prekvapeni, ale o tom zas nekdy priste...

Doporuceni budoucim trekarum:

Jestli sem nahodou zabloudi nekdo, kdo o treku premysli... Je to jednoznacne nadhera a vyzva. Ale prosim, poradne se na to pripravte a nepodcenujte to. Tohle je aktivni sopka, a trek vyzadujici skvelou fyzickou kondici... Bohuzel tohle Vam cestovky nereknou, a cas od casu tu prichazeji trekari i o zivot (to jsme samozrejme predtim taky nevedeli). Navic Indonesie neni zrovna zeme dbajici na nakou extra bezpecnost a do nejblizsi dobry nemocnice to je nekolik hodin letecky. Pokud si nejste jisti, bezte jen na dvoudenni trek ke krateru a zpatky ze Senaru. Samotny krater je dechberouci. Anebo si to aspon rozlozit do ctyr dnu... Idealne mimo destivou sezonu (doporuceno: duben - rijen) 

Diky, davejte na sebe pozor a uzijte si to! 

Respekt vsem sopkam a Stastny Novy Rok!

Vanocni souboj: Indonesie vs. Filipiny

Nekdo beha po obchodech a shani darky, raduje se z vanocni atmosfery, pece cukrovi a tesi se na kapra...

A tohle jsem posledni tyden s pomoci Martina a "pratel na telefonu" resila ja ...

• Indonesie vs. Filipiny
• Svycarsko vs. Cechy
• Zazemi efektivni, nekdy az korporatni neziskovky, kde neznam vubec nikoho z centraly, ani mimo nas projekt, ale kde se da dobre rust a menit zeme, protoze ma vzdycky nejaky funding vs. Mensi rodinnejsi katolicka charita, kde sou i na centrale vsichni kamaradi, ale kde nikdy nevis, co bude za mesic
• Projekt nevidanych rozmeru za desitky milionu EUR vs. Par projektu dohromady do 10mil Kc
• Rozvoj prevazne v oblasti business vs. Prevazne zemedelsky rozvoj a humanitarka
• Evropsky vs. Cesky plat 
• Jazyk, ktery uz celkem ovladam vs. Jazyk, ktery sem v zivote neslysela, ale kde se pry domluvis anglicky
• Krasna ale mozna uz okoukana Indonesie vs. Uplne novy taky dle vseho krasny Filipiny
• Zamereni jen na kakao vs. Rozsireni si znalosti na Organickou ryzi a dalsi organicky zemedelstvi
• Konec projektu pravdepodobne nejdriv roku 2020, donori na dosah vs. Konec projektu 2015/2016, shaneni novych zdroju
• Kakao vs. Min kakaa nebo i zadny 
• Prace s omezenymi partnery vs. Prace s dalsimi desitkami neziskovek a organizaci v okoli
• Dosazeni min. 100 tisic farmaru vs. Dosazeni mozna 1000
• Obrovsky projekt o dulezite Zdrave vyzive, do ktery se zacinam dostavat a ktera ma smysl a bavi me vs. prima potravinova pomoc pri katastrofach
• Sef Manfred vs. Neznamo
• Znalost prostredi a kultury vs. Placani se prvni mesice v tom, co se slusi a ne
• Korporatni pocit (vzdaleni se terenu a drahy hotely a gold frequent flyer) vs. Neziskovy pocit (navrat do terenu, bydleni s mistnimi a jezdeni hromadnou dopravou)
• Jeste chvile zaslouzenyho klidu vs. Stehovani za mesic (opusteni uz zaplacenyho bytu do kvetna)
• Vecny problemy s vizama vs. Viza bez problemu
• Stabilni pocasi vs. Obcasny tajfuny
• Loajalita k zamestnavateli vs. Vypomoc Charite, ktera nutne nekoho shani a zachranila mi zivot :)

• Byt kdesi v pozadi vs. Byt primo v akci
• Mala vs. Velka zodpovednost 
• Maly slovo vs. Vetsi slovo
• Databaze, monitoring a evaluace vs. Projektovy management a vse kolem od zacatku do konce
• Horsi nahled do projektu z my pozice vs. Poznat projekty do podrobna
• Pekelna Jakarta vs. Vesnice/mestecko
• Dat do kupy vespu vs. Prodat ji
• Bydleni v malym byte vs. Bydleni v domku

Poslednich osm a pravdepodobne i vic pro a proti se zmenilo vcera, kdy jsem od Manfreda po stredecnim pokecu, ze premyslim, ze odejdu, co me stve a chci se naucit, dostala nabidku na novy misto...

Do ty doby vitezily Filipiny se svym Country Representative, uz jsem planovala v hlave, jak to udelam. Jenze Manfred vratil uder, jak od nej typicke... :)

Deputy Program Manager - Sulawesi. Zakladna v Makassaru, smlouva na rok, s tim, ze se tak muzu naucit jak se ridi projekt a mit konecne naky rozhodujici slovo. Projekt se tam silene rozrusta a dotace se jen sypou. Privatni partneri a dalsi neziskovky tam pribyvaji. Je potreba jim tam pomoct, at se to cely nezhrouti a klicovy lidi Swisscontact neopoustej, pac je toho na ne proste moc. 

Vahala sem asi tak hodinu... Hned po tom, co sem si dala panaka. Sem snad spatna? 

Takze se stehujeme kolem dubna na Sulawesi a v dubnu 2016 to zabalime a jedeme domu. (Pripomente mi to pristi rok, prosim).

Charitu sem, doufam, moc nezklamala a doufam, ze na me nezanevre, rada bych tam nekdy zas delala. A verim, ze zkusenosti z rizeni megaprojektu by se jim mohly hodit, to tam moc lidi zatim nema...

Takze ac jsme chteli resit vsechny tyhle veci az po svatcich, vyresilo se to vcera. 

A ted si na dovoleny na Lomboku pekne procistime hlavu a zacnem se pripravovat na dalsi rok.

Mame to jako maly darek k Vanocum, ja zustavam u projektu, kterej zboznuju a navic se stehujeme brzo z Jakarty!!! :)

Takze jeste rok prijimame navstevy, ale tentokrat na Sulawesi. ;)

A kdybyste nekdo mel (anebo nekoho znali, kdo by mel) zajem o ty Filipiny, tak tady to je: :)

Hezke svatky vsem!

Pure SingaPure! Aneb SGP po vlastnich :)

Ja vim, ja vim, slibila jsem Vam Bali, ale co se nenapise hned, to lehce vyhniva, pac zazitky jsou prebijeny novyma, zvlast u nas je to rychly, ze. Takze ted mate Singapur a basta. :)

Vylet do Singapuru byl opet pracovni, tentokrate kvuli vizum. Ze bych konecne dostala aspon business viza, at nemusim vsude vykladat, ze jsem T.U.R.I.S.T.A.? Nene, nebude to tak jednoduchy, ale o tom nekdy jindy. Kdyz se leti nekam kvuli vizum, je to vzdycky na max dva dny, to, ze v Penangu v Malajsii jsem byla dyl je tim, ze sem si to protahla o vikend a ze ten je taky ponekud levnejsi, ze...

Obchodaky tu znamenaj vsechno. A klidne se v nich
muzete projet na gondole, kdyz Vas chozeni omrzi :)

Swisscontact mi zabookoval noc v Orchard Street za 170$???!!! No, proc ne, kdyz to neplatim. Nicmene pro priste bych si radsi vybrala sama, neco osobitejsiho. Myslim, ze za tu cenu muzu mit i vyhled na mesto a zehlicku a fen zrovna ja vazne nepotrebuju. :) Jinak jestli Vam pojem Orchard Street nic nerika, tak vezte, ze je to asi nejvetsi a nej high-tech nakupni ulice na svete. Zpravidla velice luxusni obchodaky, plny pro me naprosto nezajimavejch predrazenejch znacek, jsou propojeny tak, ze casto nemusite jit ani na chvili venku v parnu nebo desti (to ocenite, kdyz jste v mega vlhkym a horkym SGP). Proste prochazite podchodama, nadchodama a ani si nevsimnete, ze uz jste v dalsim mega nakupaku. A takhle projdete i par kilometru. Je to haluz a stoji za to to zazit. A nic nekoupit, tomu rikam challenge! :)

Nadherny Gardens by the Bay 

No a co jsem teda videla krome vychlazenejch obchodaku? Prvni den jsem si naordinovala futuristickou mrakodrapovou Marina Bay, botanicky zahrady (Gardens by the Bay) s neuveritelnejma umelejma stromama, kde se da projit i v jejich 'korunach', silenou architekturu v podobe hotelovy mega lode, svetelnou show a zakoncila jsem to drahou veceri za 21 babek ve zmodernizovanym street food 'stanu' (tfujtajksl, jeste ze mam ty diety :), ale rejnok a pivo, kdo by odolal? :)). 

Barevny domky v Little India

No a druhy den jsem si hodne uzivala chozeni a po checkoutu jsem se vydala pesky do Little India, kde jsem nasavala vune a barvy Indie. Tahle Indie je trosku jina nez ta opravdova. Neni spinava a nesmrdi. :) Nicmene takhle na par hodin me bavila podobne. Musim vsak uznat, ze by me asi brzo zacala nudit a taky by mi asi vysala penezenku trosku rychlejc. :) Ale Tandoori kure bylo taky super a aspon jsem se v chramu nestitila slapat bosky mezi kravincema. :)

Na takovyhle prazdny a cisty ulice
v JKT opravdu nenarazite...

No a odtamtud jsem to rovnou vzala na letiste. Taxikem ne, opet metrem, juchuuuu! V nohach spousta kilometru a naprosto spokojena, ze mi to bylo doprano. 

Dva dny chuze,  miluju mesta, kde se da chodit! Ctyri jizdy metrem, miluju mesta, kde se da rychle a efektivne jezdit hromadnou dopravou! Vazne neprehanim. Uzila jsem si to timto stylem, trocha poznavani, spousta kroku, dobryho jidla, a stanic metra. To teda byly dva pracovni dni, to jsem se nadrela. :) Ach, jak si clovek zacne vazit takovejch veci po 6 mesicich, co nevypad z Indosky. Kdo nezazije, neoceni, a bude si dal stezovat, ze je tamhle vyluka na Lazarsky... :)

Rejnok s pivem, stejne jako loni
s Terkou a Mrtem :)

No, ale jako pro me nejvetsi bonus bylo to, ze ja uz jsem vlastne vetsinu tohodle videla. Temer cely prvni den jsem dala ve stopach myho vozejku. Toho, co me vozil pred vic jak rokem po a z nemocnice Mount Elizabeth. Bylo krasny si to vsechno projit po svejch, a i toho stejnyho rejnoka jsem si dala, abych si vychutnala to, co mi tenkrat prislo naprosto nerealny. Vozejk samo nebyl elektrickej, ale pohaneny Martinem a Mrtem & Terkou, co mi muj lonskej pobyt udelali mnohem lepsim a kolikrat i dost zabavnym. :) Tentokrat me nikdo malem nevyklopil do metra :), ani jsme nemuseli objizdet tri ulice a obchodaky dokola, abysme nasli bezbarierovy pristup, a nikdo se za mnou neotacel. :) 

Mela jsem s sebou konecne fotak, mnohem vic sily a casu, a prestoze jsem byla sama, tak mi celou dobu prislo, ze je tam nekde mam s sebou a navigujou me. Vsak vsechno jsem nasla na prvni pokus, to je na me vykon. :) Dokonce i nemocnici, a ze meli sestricky a bratri radost, kdyz me videli. :)

Moc prijemne setkani s mymi osetrovateli v Mt. Elizabeth 

Takze nevim, jestli je to tim, ze jsem se nostalgicky vratila na 'misto cinu' a pripomnela si vsechno, cemuz doted lehce neverim. Anebo tim, ze jsem stravila po pul roce dva dny v 'zapadni civilizaci', kde se da normalne zit, dychat, cestovat, bez toho, aby na Tebe furt nekdo volal, kde je vsechno tak jednoduchy, a kde se proste clovek cejti tak nejak dobre. Nicmene, myslim, ze muj nazor na Singapur se zmenil, a vlastne se zas tesim, az mi priste vyprsej viza. :) Ne, do nemocnice uz se tam nechystam. ;)

Jakarta nahore?

Po delsi odmlce Vas zase zdravim z Jakarty!

Mam sice rozepsany blog o nasi ceste na Bali & ostrovy Gili s Martou a Dancou, ale to neni momentalne tak aktualni, co bych tu chtela sdilet.

Mam po velmi dlouhe dobe pocit, rekneme poprvy od doby co zijeme v Jakarte, ze to tu neni tak strasny. Tak vidite, to musim napsat hned, nebo to zas vyprcha a Jakarta bude opet jen negativni. :)

Premyslim, cim to je. Je to urcite tim, ze uz si zvykame, pac zvyknout se da na vsechno, ze. Nejsme tu az tak casto, to je dalsi dulezitej faktor, a taky tim, ze za kazdy posledni vikend, kdyz uz jsme tu byli, se neco delo.

Kdyz uz pracovni sobota,
tak aspon takova :)

Zacalo to velice vydarenou kolaudaci nekdy pred mesicem u Manfreda a Simone v nemeckym centru (pro zmenu uprostred golfovych hrist :), kde jsem si uvedomila, jak strasne moc si vazim toho, ze muzu pracovat tam kde jsem, a ze mit takovyho sefa se malokdy postesti. 

Pokracovalo to objevovanim hezkych, i kdyz opet predrazenych podniku (jidlo za 250Kc, to je v JKT luxusni podnik, at mate predstavu), domacima cinskyma nudlema (vytvarej je primo pred Vama, no je to ulet jak to roztahujou, prastej s tim a najednou jsou z toho za par minut nudle :)), pravidelnym rannim plavanim (konecne nakej pohyb, kdyby mi byl nekdo nekdy rek, ze budu dobrovolne v 7 rano chodit plavat, vysmeju se mu), pracovni sobotou u bazenu (to mam novej objev) a posledni dva vikendy byly jeste o neco specialnejsi.

Just Married! Aneb kdyz se vezmou dva Vespa nadsenci :)

Minuly vikend jsme byli pozvani na mistni svatbu, a nejen ledajakou, svatbu dvou Vespa nadsencu z naseho klubu, o kterym jsem tu psala minule. Klasicke pozvani ne od beroucich se, ale od jejich kamarada, po whatsappu, a den predem. Jooo, nepredstavujte si to jako v Cechach. :) V 7.30 rano!!! v sobotu byl sraz a pak jsme s kafickem na zemi u zenicha cekali asi hodinu a pul, az se vsichni sejdou :) a vyrazi se na spanilou jizdu. V 9 to vypuklo, zenich s nevestou naskocili do sajdky 'Just Married' a my je nasledovali spolecne asi s dalsima dvaceti drakama s prumernym vekem 35+ a dalsima prapodivnejma strojema a objeli jsme slusnou cast Zapadni Jakarty. Byla to sranda a super zazitek, trosku mensi, kdyz jsme se museli prodirat zacpama. Jak bezne v Jakarte. Martin je ale uz tak Indonesii zocelenej ridic, ze to proklickuje, a jede se dal, casto jen par metru k dalsim klickam. :) 

S nevestou, zenichem a tatinkem :)

Po jizde jsme se presunuli k mesite, kde uz bylo nachystany jidlo, dali jsme si svoji davku rejze, kurete a ryby, priserne sladkou ruzovou tutti frutti limonadu, vyfotili se se svatebcanama, predali maly financni darek a do hodiny jsme byli pryc. Odchazeli jsme tak v pulce, rozhodne ne prvni, v pul 11 dopoledne. Jak jsme byli obleceny, bylo vsem jedno. Pekne naoblikany byli jen berouci se samorejme a jejich blizke rodiny. Bylo to skvely, ne kvuli na nase pomery dost nudny hostine, ale kvuli tem zazitkum, na ktery asi jentak nezapomeneme. Nemluve o tom, ze nizkonakladove svatby jsou stejne moje nejoblibenejsi. :)

TSP mohli byt zivejsi. Stejne jako publikum. :)

No a tento vikend si na nas Jakarta nachystala hudebni festival Java SoundsFair. Bylo to i loni, byla tu Macy Grey, ale to by bylo z Medanu jaksi slozitejsi. Nicmene tentokrat se sem prijeli podivat mimo jine Tokyo Ska Paradise a Asian Dub Foundation, takze jsme vyrazili a za cca 750,- na ten vecer jsme si uzili jeden z nejlepsich koncertu za dlouhou dobu (u me za hoooooodne dlouho, i kdyz loni v Praze byla Regina Spektor na Hrade neskutecnej zazitek). 

Pricna fletna a beat box dohromady? To jsou ADB!!! :)

Tokyo byli fajn, ale ADF byli perfektni. Uz taky nejsou nejmladsi, ale paru maj porad slusnou. Kluci (no, rekneme spis uz chlapi) z Londyna (i pres ten matouci nazev :)) mi pripomneli, jak se pari v Evrope a jak pak vsechno boli. :) Skakat nejdriv hodinu a pul na TSP a pak jeste dalsi hodinu a ctvrt na ne bylo fakt vycerpavajici. :) Ale pac Indonesani stojej jak solny sloupy (jim jde asi jen to zpivani, a to sem zrovna moc nepatrilo), tak jsme to museli odtancit za ne, ze. A kdyz ADF zahrali s vtipnym komentarem hit 'Flyover' (nadjezd pres krizovatku, co urychluje dopravu), kterejch je tu v JKT stovky, a je to jedno z nejoblibenejsich mist na vecerni rande (ano, nekecam), nekolik odzbrojujicich songu v kombinaci pricny fletny a beat boxu, podporili Gazu, a pak pridali 'Fortress Europe' tak sem si poprvy od dubna rekla, ze mam rada Jakartu. Brrrrrrr, jen kvuli koncertu a trose Evropy? Nevim, nicmene byl to prijemnej pocit, a sem za nej moc a moc rada, ze nastal. :) 

No, takze takovejch malejch blbosti me donutilo se zas divat na tenhle 10 milionovy svet pozitivne. 

I v Jakarte se da nakonec objevovat naka mistni kultura a o male kulturni soky jeste stale neni nouze. :) Od pro nas az roztomilych muslimskych svateb pres ska koncert, kde tancuje dohromady tak deset lidi a ostatni jen koukaj nebo fotej, po 6 hodinovej hudebni festival, co konci v 1 v noci a kde lidi posedavaj po zemi u zasuvek, aby si dobili svy tablety a mobily a snedli si svou porci instantnich nudli. :)

Jakarto, davam Ti druhou sanci a preju stastnej Novej muslimskej rok 1436! :)

Vsechno musi byt nekdy poprve...

Moji drazi ctenari, tohle nikdy nedelam, ale po tom, co se ke mne z ruznych stran dostavaly clanky o rozlicnem muslimskem odeni v Cechach, zakazat ci ne, tak jsem si rekla, ze Vam taky povim muj nazor...

Ziju v muslimsky zemi uz vic jak rok, se zkusenosti par mesicu v Acehu, kde plati muslimsky zakon sharia, takze i presto, ze pravidelne nestuduju informace o islamu, tak mi nemohlo uniknout, jak to teda je. :)

jilbaby, co mam na sobe ja je moje volba,  jen respektuju okoli

Indonesie je pomerne nabozensky tolerantni zeme, pisu pomerne, protoze sice se navenek tak tvari a jednotlivci jsou velice tolerantni, nicmene pri blizsim studovani mistni politiky Vam dojde, ze se mnohem vic prosazuje islamizace nez jakekoliv uvolnovani. Ale o tom nekdy priste, jestli vubec. :) Ale co jsem chtela rict je to, ze to neni striktne muslimska zeme, je velice uvolnena a rozhodne ji nemuzete srovnavat s Arabii nebo Afghanistanem.

Zije tu cca 80% muslimu, cehoz si samozrejme vsimnete hned, pokud nejste nekde na hinduistickem Bali, nebo v malych krestanskych oblastech, vsude vidite mesity, ale hlavne holky v satcich. A nejednom druhu, trosku Vas poucim. :)

hidzaby na trhu v Padangu

Satky zacinaji holky nosit vetsinou od puberty, pokud ovsem nechodi do muslimske skoly, kde je to soucasti jejich uniformy. V Indonesii nejcasteji narazite na tzv. jilbab, coz je prave jen ten barevny satek, kterych mame i my cesky doma par ve skrini. 

U starsich zen se casteji setkavate s 'hidzabem', to uz je specialne usity, casto s malym 'ksiltem' a zahalujici i ramena.

Na burku, nebo chcete-li celocerny habit zakryvajici cele telo vcetne tvare, tu temer nenarazite. Je to spise vzacnosti a je to tu povazovano spise za neco negativniho.

Pro zpestreni, novym terminem se ted stal 'jilboobs', takze zkratka jilbabu a prsou :), kdy ma mlada holka na sobe satek, ale ma obepnuty tricko, takze sou videt jeji krivky. To neni uplne v rovnovaze s puvodni myslenkou, ale taky to neni zatracovano. Takze vidite, i Indonesie je velice tolerantni (ted nemluvim o Acehu)...

Tak a potom, co jsem Vas seznamila s terminologii a mistni modou, tak chci reagovat na posledni dve kauzy v Cechach.

Prvni se tyka studentek na stredni zdravotnicky skole v Praze, holky mely na sobe jilbab, takze obycejny satek, ktery jen zakryva jejich vlasy a zaroven je to moda (vsimnete si, jak jim to casto pekne ladi s botama a taskou). Zakazat je nosit je jak zakazat deckam nosit ksiltovku a krizky na krku. No, ja nevim, satky byly v mode, kdyz sem byla v puberte a nikdo mi nikdy nerek, ze to do skoly nesmim nosit. Muj nazor je asi jasny. Timto dekuji, ze mame rozumnou ombudsmanku. Nazor teto pani me trosku rozesmutnil. A i ona by si mela prostudovat satkovou terminologii :).

No a dalsi kauzou jsou Teplice a arabsti dovolenkari, ano, tyto damy uz zahalene uplne, ale nenavstevujici zadnou vzdelavaci instituci. Zakazat nebo ne? Muzete to zakazat v tech skolach, kde se asi zahaleny oblicej uplne nehodi (jak byste kontrolovali tahaky a identitu, ze... :)), ale na ulici? To aby v Chorvatsku zakazali Cechum odhaleny pupky a ponozky v sandalech, kdyz to trosku prezenu. Kamaradka dodala, ze vlastne, az pojedu priste do Afriky, tak to si budu muset sundat tricko a behat tam s nima v kravskejch kuzich, kdyz nebudou tolerantni.

Takze pokud chcete, aby se Cechy trochu otevrely svetu, coz se nam konecne zacina darit, tak budte tolerantni a respektujte cizi kultury a nabozenstvi, coz nerikam, ze lidi, co ctou muj blog uz davno nedelaj. Samozrejme jen tam, kam to dovoluje zdravej rozum. :)

Dekuji, ze jste dosli az sem, a priste uz to zas bude vic z cest, nez reakce na politiku. :)

Baru

mejte si na hlave, co chcete a nesirte netoleranci ;)

Ctvrt roku v Jakarte a vespam zdar!

Assalamalaikum vsem!

Ze bych zkusila dohnat to, co jsem zameskala? No, uvidime. :)

O dovolene uz jsem Vam psala, ale vlastne nevite nic o tom, jak tu v Jakarte zapasime, uz ctvrty mesic... (leti to jak blazen, covece)... A mozna Vas zajima, jak se v Jakarte zije. :)

Kdyz jsem tu poprvy o tomhle meste psala, to mohl byt nejaky unor?, byla sem strasne nadsena, jeste ted me ten prispevek bavi, na tom blogu neco je, vracet se k tomu predchozimu obcas velice prekvapi a rozesmeje. :) Tenkrat jsem bydlela v centru, v kancelari sem vlastne poradne nebyla a smogu ani cen si taky nejak nevsimla. Tak na pracovni ceste ma clovek jiny starosti. :)

zacpy zacpy zacpy, internet nebo kniha s sebou je nutnost,
clovek se pobavi i u ceduli, ctvrt s nazvem Slipi :)

No, ted po nejake dobe, kdy to slo nahoru, pak pomalu dolu, pak hodne dolu a ted zas pomalu nahoru, uz konecne muzu rict "temer objektivne" (tenhle vyraz se mi fakt libi, ehm), jak to tu teda je. 

Jakarta je obrovsky mesto, kde je nejvetsim problemem doprava (a to opravdu opravdu neustaly zacpy, Barrandak hadr) a smog. Takze pokud se chcete nekam dostat, nejen, ze Vam to bude trvat i hodiny, ale taky to nebude zadna zdrava prochazka parkem. Tenhle fakt postupne ovlivnuje Vase rozhodovani vyrazet nekam mimo Vasi ctvrt vic, nez si uvedomujete a casem zjistite, ze je Vam "nejlip" doma.

nas panelak, my sme v ty 'vezi' vlevo. takhle modro tu nebyva :)

Doma je pro nas malej byt v panelaku v okrajovy ctvrti (no, zas tak okrajova ne, za nama je jeste spooousta kilometru a nakej ten milionek lidi :))) v zapadni Jakarte. Mam to 5minut do spise korporatniho nez NGO openspace kanclu, na kterej koukame z naseho 10.patra a tim asi vyhody konci. Kdybych to chtela srovnat s Prahou, soupnu to nekam na Stodulky (nic proti :)), pac je to bliz k letisti. Ale predstavte si je bez hromadny dopravy, s Argentinskou ve vsech smerech, s chomutovskou kvalitou vzduchu, a samozrejme, bez hospod a nonstopu. :)

bazen v nasi vezi, je to celkem cisty a obcas takhle prazdny

Rekneme, ze luxusnejsi je to v tom, ze tu mame bazen, nebo teda ctyri, kazda vez jeden, ale tim bych to asi skoncila. :) Na indonesky pomery je luxus, ze mame teplou vodu, dve klimosky a zabudovany plotynky v kuchyni. :)

Byt je komplet vybavenej, Martin si jen klasicky dokoupil kancl :), a platime tak 9tisic na mesic se vsim, s tim, ze teda tady sme to zaplatili pri podepsani smlouvy na rok. Coz je na Indonesii strasny, ale na Jakartu dobry a na Evropu super samozrejme. Mi kolegove si myslej, ze platime

7tisic a vytacej u toho oci velice vysoko...

Po par mesicich sme si konecne nasli neco, co tu mame radi (ze to trvalo, ehm). Je tu slusnej vyber restauraci, vcetne moji nejoblibenejsi thajsky a maj tu nejlepsi kafe na svete (to neprehanim, kafe ve stylu creme brulee je fakt nejlepsi :)). Pivo se da dostat u nas v panelaku a vcera sme byli na nasem historicky prvnim vesparskym sraze tady kousek. A o tom se chci trosku rozepsat.

nas novy klub? :)

povinne pozovani slecen na vespach z 60. let :)

Stali jsme se cleny OESOEB Vespa clubu Jakarta Barat, ktery jsem nasla na internetu, kontaktovala a po mesici jsme se s nima konecne potkali. Jmeno je zkratkou (tady milujou zkratky uplne vseho) neco jako 'pro sdileni spolecne vasne' a fungujou uz 14 let. Je to banda cca 30-40 lidi, nadsencu do starych vesp jako my,  z toho jsme jich videli tak 15 (vesp jen sest :)). No, tady je to samozrejme jednodussi, vesp je tu pozehnane a navic za levno. Byl to takovy "motorkarsky sraz", jak rika Martin, jen to probihalo na ulici, na parkovisti pred lekarnou, spousta z nich na vespe ani neprijelo (ale nekdo samozrejme jo, a to i s manzelkou a dvema detma - ano, na jedne vespe a v 11 vecer :)) a pila se voda, ruzova cola (muzeme bejt jeste radi, ze nebyla se salkem, to tu milujou :D), kafe a jedly se dortiky a orisky. Oni to pry vydrzeli do tri, my se pred druhou rano sbalili a s novymi klubovymi tricky a servisovanou vespou (snad spravne) odfrceli domu do panelaku a doma to zapili pivem, abysme rozdejchali roztomily kulturni sok. :) Takhle se schazeji kazdou sobotu a asi v tech srazech velky rozdily nebudou. No, obcas vyjizdeji i do ulic a ven z mesta, takze priste za tema plazema, palmama a nealko pina kolaaadama vyrazime s nima. :) Vsichni byli samozrejme strasne mili, jako proste indonesani bejvaj, a my sme se jim snad taky libili, zvlast, kdyz sem jim zapozovala asi pro sto fotek (to neprehanim) a dvacet selfies. :)

Takze to je asi nas nejcertsvejsi nejzajimavejsi zazitek poslednich par dni. Musela jsem se hned podelit, ale dat to pred Belitung by nebylo fer, ani chronologicky spravne, ze. Takze tak. :)

Zdravim z panelaku, kde uz se stmiva, a kde sice neni siroko daleko co delat, ale jak vidite, bojujeme proti tomu a uz tu mame spoustu lidi, co nas nikde viset s vespou nenechaj. :)

Uz jen chybej nejaky ty kamaradi na pivo u bazenu...

No a dalsi navod? Travit v Jakarte jen ten nejnutnejsi cas a vypadnout pri kazdy prilezitosti. ;)

Salam a vespam, ktere spojujou svet, zdar, nazdar!

panelak 'zezadu', foceno z naseho minulyho ubytovani