Na Mt. Rinjani jedine s respektem...

Mam za sebou jeden z nejsilenejsich a nejnadhernejsich zazitku v mym zivote. A pac se ty horsi pocity zapominaji rychle, musim to napsat hned, nez budou prevazovat jen ty pozitivni. :) 

Prispevek je dost dlouhy, tak aby to nebylo nudny, tak o to vic bude i fotek. :)

Nase trasa, modre vystup, cervene sestup, zdroj LP

Jsme na vanocni dovoleny na krasnym Lomboku, a na Lomboku je nadherna sopka Rinjani, druha nejvyssi v Indosce. Chodi se tam trekovat a pac my mame radi sopky, i mame naky zkusenosti s trekovanim v Evrope i mimo ni, taxme si po nejakym vahani a doporuceni naordinovali tridenni trek (dve noci) ze Senaru (600m) pres krater (2600m), mozna na vrchol (3726m), a pak do Sembalun Lawang (1100m). Vsichni nas ujistovali, ze je to bezpecny, a da se to da zvladnout bez jakykoliv specialni pripravy. Tak proc to nezkusit, ze? A ja, ktera krome smesny Snezky (pardon, ale je to tak :)) za sebou nema zadnej vrchol hory? 

V Senaru koukame na Rinjani. To vlevo, to je vrchol.

Hmmm, challenge accepted!

V plazovym "letovisku" Senggigi jsme na doporuceni vybrali cestovku a za nejakych 2200Kc/os. si zaplatili trek se vsim vsudy. Doprava, vstupny, jidlo, portyri, vybava, pruvodce. Je zvlastni tohle udelat, kdyz je clovek zvyklej nosit a varit si vsechno sam. Ale to jsme ocenili az pozdeji...

A ted Vam zkusim popsat jak to probihalo den po dni...

Prvni den: Ze Senggigi autem a pak uz trek Senaru (600m) - skoro okraj krateru  (2500 m.n.m.)

Start treku v Senaru, v krasnym destnym lese

Rano v 5 nas nalozilo auto a v 7 uz jsme byli v Senaru, kde jsme pockali na zbytek skupiny a zvedave zjistovali, kdo ze se to taky rozhodl pro tridenni trek (beznejsi je dvoudenni ke krateru a zpatky, bez vrcholu sopky).

Priprava trvala dlouho, ale diky snidani, pozorovani vrcholu a seznamovackam to celkem uteklo a snad v 9 uz jsme vyrazeli na trek. Prohodili jsme par slov s nasim pruvodcem, pozdravili nosice, vyplnili jeden radek v knize navstevniku Rinjani National Park a uz jsme smatlali do kopce. Dneska nas ceka skoro 2000 metru stoupani. To ja samozrejme nevedela, a nejen ja. :) 

Takhle se portyri staraj a varej...

Cesta celkem utika, cestou je hodne zastavek, parta je v dobry nalade. O obed se postaraji portyri a pac se spusti slusny slejvak, tak mame jeste cas pokecat a pockat nejen na konec deste, ale i na posledni zbytek skupiny, ktery mel z nejakyho duvodu zpozdeni. Pri obede se potkavame a uz je nas 11. Jedenact nabuzenych mladych trekaru ze sedmi zemi (zkusenych i nezkusenych), a 7 clenu posadky (pruvodce a sest portyru). Az casem mi dochazi, ze cislo posadky nemuze byt nizsi.

Cesta lesem byla jeste dobra, i kdyz destiva...

Sklon do kopce se postupne zvysuje a teren se komplikuje. Resime, kde prespat, nakonec se rozhodneme vyslapnout jeste vys, at to mame rano bliz k k okraji krateru, kde se taky casto spi. Posledni cast je dost narocna, velice strma a kamenita, takze jsou vsichni radi, kdyz se portyri postaraji uplne o vsechno, Postaveni a samozrejme i zbourani a sbaleni stanu, caj, vecere, pitna voda. Zapad Slunce je krasny a i kdyz se ochlazuje, stale nas hreje nadseni a vyhled na ostrovy Gili a sopku Agung na protejsim Bali.

V noci skoro nikdo nespi. Je zima a na tvrdych kamenech se blbe uvelebuje. 

Druhy den: na okraj krateru (2600m) k horkym pramenum (2000m) a zas nahoru k zakladnimu taboru pod hrebenem Rinjani - Pelawangan II (2638m)

Ano, tohle fakt existuje. Vyhled do krateru: nova sopka v sopce.

Trosku se pokochat a rychle zas dal...

Budicek rano v sest vetsina vita s brucenim, a jakousi neprejici ulevou, ze nikdo jiny nespal lip nez oni. Zahrivame se cajem, dost ho sladime, at mame nejakou energii, pac zrejme diky vysoky nadmorsky vysce nejen mne neni moc dobre a jidlo mi vubec nejede... S funenim vyrazime do dost prudkyho kopce a tesime se, az se trosku otepli. Rikame si, ze tenhle vyslap teda stoji za to. Ze pry i 45 stupnu... Verim. 

Tohle byl teprv zacatek prudkyho klesani do krateru...

Najednou se ale pred nami objevi obrovsky modry jezero s ukazkovou konickou dymici sopkou uprostred a vsechna unava je zapomenuta. Wow!!!!!! Je to skutecny???? Nadhera! Tak proto sem vsichni chodej! To samozrejme zname z obrazku, ale videt to na vlastni oci je odzbrojujici... Tady se konci brzo rano pri dvoudennim treku a jde se nazpet. Jenze nas jeste cekaji dalsi dva dny, takze udelame par rychlych fotek, dalsich par wow, ach a oooo a zaciname klesat dolu k jezeru... 

Zaslouzeny i kdyz kratky relax v horkych pramenech

Pfffff... Tohle??? Klesani je lezeni pres sutry, zadrzovani o tyce, casto se vsema koncetinama v zaprahu... Nekdy prvni slzy prijit musely... Skupina se ztraci v nedohlednu a my s Martinem a Francouzema zustavame velice pozadu. Zjistuju, ze se asi tak nebojim vysek, co jsem si myslela, pac kdyby jo, tohle asi nedam. Utiram slzy a pokracuju dal. Co mi jinyho zbyva... Asi po trech hodinach narazime na nasi skupinku a mame oddych. Vsichni se na sebe koukame pohledem "Coze? Tohle je trosku moc, ne? Co kdyby se neco stalo? Jaktoze nas na tohle nikdo nepripravil? Snad uz to nebude horsi!....." 

Po par diskuzich a susenkach vystoupame zas kousek nahoru a najednou se pred nami objevi krasny horky prameny s vodopadem. Vsichni toto velice ocenuji a na cca 20 minut ponoruji sva bolava a prochladla tela do horky vody uprostred nadherny prirody... Snazime se zapomenout na utrapy a uzit si tuto pohodu. Po koupeli nas ceka obed u jezera a asi ta nejhorsi cesta doted... 

600 metru vystoupani nahoru za cca 4 hodiny se nezda... Ale je to pet vic lezeni po skalach nez chozeni a do toho se spusti mega lijak... 

Vsichni portyri v zabkach a bez zadnyho specialniho vybaveni...
Klobouk dolu!!!

Obrovsky respekt nasim portyrum, co to behaj jak kamzici v zabkach a vsem trekarum, co tahnou plnou polni a jdou opacnou stranou nez my... 

Promocena od hlavy az k pate, zmrzla, s silenym strachem a totalne vycerpana se rozhoduju, ze na vrchol me nikdo nedostane a ze budu nejstastnejsi, kdyz se konecne dostanu zitra dolu do bezpeci. Martin bude reprezentovat nas oba. Je mi to jedno. Jen, aby na sebe dal pozor. 

Jako temer posledni (s frantikama a chilanem s bolavou nohou) se dostavame za jeste stale silenyho lijaku do zakladniho tabora pod Rinjani. 

Kdo ma rad opice, prijde si na sve. Doprovazej tam vsude,
ale hlavne bacha na veci...

Nevime, kde stanujem, a nemuzeme najit nasi skupinu. Dalsi nemily prekvapeni. 

Nastesti se nakonec setkavame. Vsichni postupne prestavame mluvit a slzy jsou patrny nejen u me... Zakecavam se s drobnou, jeste stale motivovanou indonesankou, a loucime se s tim, ze se uvidime nahore. Nemam silu ji vysvetlovat, ze na to kaslu, pac mam pro to asi tisic duvodu a momentalne zadnou motivaci jit nakejch 1000m v mokrejch vecech nahoru a zas dolu... 

Asi po hodine prestava prset a my se muzeme zabalit do spacaku. Prinesou nam do stanu veceri a ac je venku zas slyset lepsi nalada, nevylejzame z tepla. Pri veceri ohlasuju Martinovi, ze zas premyslim, ze to zkusim. Mam se pry rozhodnout rano, za par hodin....

Den treti a nastesti uz ten posledni :): Pelawangan II (2638m) - vrchol Rinjani (3,726m) - Pelawangan II (2638m) - Sembalun Lawang (1100m)

01:30 rano budicek pro tech devet, co jsou dost silni na to, aby si troufli na vrchol podivat se na tu nadheru kolem pri vychodu Slunce. Jsem mezi nima prekvapive i ja, cejtim se celkem OK, a to i po hodine a pul spanku... Vzdyt vsichni ti indonesani kolem taky jdou. A kdyz to zvladnou oni, co nikdy neujdou ani sto metru pesky a vsude jezdej na motorkach, tak to prece zvladnu i ja.

Dostavame caj, sladime neobycejne dvema lzickama, do kapes si rvu vsechny kitkaty, snickersky a dalsi sladkosti co mi zbyly, nasazujeme celovky, kopam do sebe Alka Seltzer (ano, nejen na kocoviny! :)) co mi ma uvolnit a znecitlivet bolavy svaly a vyrazime... 

Uff, skupina nabrala sileny tempo, ktery ve vysce udejchanych 3,000 metru nemam sanci stihat. Cesta je opet nekdy vic lezeni nez chuze... Jsem hodne pomala a vim, ze jsem nejslabsi clanek, skupina se vzdaluje a tak si musim cestu hledat s mizernym loucem celovky sama. Stane se, ze vezmu spatnej smer a najednou neni kam dal... Nastesti je s nama (se mnou a Martinem, ktery to se mnou v zadech cely podporujicne absolvoval) jeste portyr, ktery kdyz se ho zeptame, tak nam cestu poradi (ale klasicky indonesky nerekne, ze jdeme spatne, ze...). 

Tohle se pred Vami casem zacne ukazovat...

Teren se meni z hliny na kameny, z kamenu na sterk, ze sterku na sopecny pisek. Sklon vic stoupa nez klesa a ja si kolikrat uvedomuju, ze vic lezu po ctyrech nez po dvou. Chce se mi brecet a zapinam si hudbu (Asian Dub Foundation jeste s nedavnymi zazitky z koncertu celkem nabuzujou). Martin rika, ze se muzem kdykoliv vratit. Ale na to ja prdim, chci to dokazat... Je to muj boj, soustredim se na cestu a kroky, ktery bohuzel nejdou ani do rytmu dechu ani hudby, protoze se vzdycky o kousek propadnou zpatky a po kazdych cca deseti se zastavuju a funim jak kobyla. Nemuzeme stat dlouho na jednom miste, pac je strasna zima. Zacina se mi tocit hlava, tak se pridrzuju skal a vic odpocivam. Myslim na lidi, ktery me v zivote inspirovali a na indonesanku, kterou bych mela nekde po ceste potkat. V dalce vidime blesky a osvetlena mesta... Hlavne, aby neprisla bourka...

Cela nase vyprava stastne na vrcholu!

Cesta byla tak strasna, ze nejak divne rychle utekla. Najednou se objevujeme na miste, kde ceka zbytek skupiny za kamenem a klepajici se zimou pozoruje cervenajici se nebe. Neverim. Nachazime se asi 10minut od vrcholu. Brecim stestim jak mala holka, i kdyz tam jeste ani nejsme. Kdyz vidim cleny nasi skupiny, jsem rada, ze jsme dorazili az ted, pac cekat tu nejakou dobu je evidentne teplotne dost narocny... Znovu jako jedna ruznoroda skupina vyrazime spolecne na vrchol. 

Je to moje!!!!!! :)

Uz je tu asi dvacet lidi, vsichni v euforii, vycerpani, vsude blikaj fotaky a mobily. Rudy Slunce se snazi prorvat mezi mrakama, coz mu bohuzel moc nejde. Neverim vlastnim uslzenym ocim. Sme tady!!!!!!! Dokazali sme to!!!!!!! A ta nadhera kolem!!!! Toz je toto mozne??? Coze????? Pousti se do me zima, A nejen do me, skupinka se asi po 10 minutach rozhoduje jit dolu... Chapeme, ale preci jen jeste chvilku zustavame. Nejen, abysme si oddychli, ale taky abysme si vychutnali ten pocit a to vsechno kolem...

Cesta dolu po hrebeni. Opravdu to neni sranda....

Cesta dolu neni zadna uleva. Chodit v sopecnym pisku na sopce je trochu jak ve snehu po sjezdovce. Klouze to, casto to vyjde, ale musis davat pozor, aby Ti to neujelo tam, kam nema... Az po rozedneni jsme videli, jak uzky je obcas hreben, po kterym jsme v noci sli, a jak nebezpecna je cela tahle akce... Nikam jsme nespechali, kochali se neuveritelnejma vyhledama jak z National Geographic a povzbuzovali trekare, kteri se teprv chudaci plazili nahoru.

Vsichni maj radost z prekonani tyhle vyzvy!

Jeeeee, moje indonesanka!!!! Mam chut ji obejmout, ale nejen, ze se to tu moc nedela, ale hlavne ona to ma jeste asi hodinu nahoru... Prohodime par slov a zkusenosti a zjistujeme, ze jsme vychazely ve stejnou hodinu. Evidentne jsme byli dost rychli... Preju ji hodne stesti a sil a doufam, ze se jeste potkame dole v kempu, nez vyrazime kazda na svoji stranu (tusim, ze to bude mit tezsi nez my...).

Postupne potkavame i ty, co jsou rychlejsi v sestupu a nadsene se spolu zdravime a pokud ne, jen malej usmev jasne naznacuje to propojeni. Ano, dokazali sme to, gratulujeme si a uzivame si spolu to maly osobni vitezstvi...

Nejen my jsme uplne zniceni...

Konecne prichazime po skoro sesti hodinach do kempu a mne se klepou kolena tak, ze je nejsem schopna ohnout a vytahnout si karimatku a dat si na ni uz pripravenou snidani. Je skoro 8 rano. Skupina polehava, pospava, a vsichni maj na tvari neco mezi blazenym a stahanym vyrazem. Prepada me pocit, ze je pro dnesek vystarano a ja si muzu jit zas zaslouzene lehnout. 

Cesta dolu taky neni zadna prochazka

Jenze nene, za hodinu vyrazime smer Sembalun Lawang, kde koncime trek a kam se jeste dneska musime dostat, dalsich 1,500m vyskovyho rozdilu za cca 6 hodin... 

Zacatek cesty je sileny. Opet prirovnani ke sjezdovce, tentokrat ale bez snehu. Zadna stezka, jen slezeni svahu po hline, drnech a korenech, casto dosahujiciho 50 stupnu. Nastesti neprsi. Potkavame lidi, co to jdou s plnou polni opacnym smerem a mne jich je velice lito, pac navic zacina mrholit a preci jen tu ted prsi kazdy den... Cesta se nastesti po par hodinach umoudruje a zacina byt mirnejsi a mirnejsi. Po tom vsem, co jsme zazili, je to velika uleva. Nicmene telo si to zacina vybirat a i pres dalsi nasup Alka Seltzeru, tech poslednich par kilometru uz naznacuje, ze tohle teda ne. Boli me uplne vsechno, od prstu na nohou, po kotniky, lytka, kolena, stehna, zada, ramena po oci od unavy. Poslednich par kroku je ocista a kdyz si konecne sedam, sundavam trekovy boty a probiram se skupinkou, cim ze jsme to ted za ty tri dny prosli, tak si oddychuju, ale jeste stale neverim, ze je to pravda.

Ano, i toto tam uvidite....

Podekujeme nasim portyrum a pruvodci, nasedame na korbu nakladaku a jedeme tam, kde jsme se potkali poprvy a kam uz se asi dlouho nikdo z nas nepodiva, jestli jeste vubec.

Rinjani pokorena.  A ja ani po dvou dnech a ctyrech pivech tomu stale neverim a zpracovavam to, co jsem zazila a videla.  Svaly porad neuveritelne bolej... Je pul treti rano, a ja tu tohle smolim... Bylo to strasny a uzasny a uz se tam nechci vracet.

S radosti se na Rinjani budu divat uz jen takhle z dalky...

Doufam, ze tenhle prispevek neni moc negativni. Ta nadhera tam nahore je neuveritelna. Pro me to byl vic boj sama se sebou nez plahoceni se za vrcholem hory. Chtela jsem si dokazat, ze na to mam. A ze jsem dostatecne zdrava na to, abych mohla prekonavat dalsi a dalsi vyzvy...

A navic me tam nahore cekalo jeste jedno prekvapeni, ale o tom zas nekdy priste...

Doporuceni budoucim trekarum:

Jestli sem nahodou zabloudi nekdo, kdo o treku premysli... Je to jednoznacne nadhera a vyzva. Ale prosim, poradne se na to pripravte a nepodcenujte to. Tohle je aktivni sopka, a trek vyzadujici skvelou fyzickou kondici... Bohuzel tohle Vam cestovky nereknou, a cas od casu tu prichazeji trekari i o zivot (to jsme samozrejme predtim taky nevedeli). Navic Indonesie neni zrovna zeme dbajici na nakou extra bezpecnost a do nejblizsi dobry nemocnice to je nekolik hodin letecky. Pokud si nejste jisti, bezte jen na dvoudenni trek ke krateru a zpatky ze Senaru. Samotny krater je dechberouci. Anebo si to aspon rozlozit do ctyr dnu... Idealne mimo destivou sezonu (doporuceno: duben - rijen) 

Diky, davejte na sebe pozor a uzijte si to! 

Respekt vsem sopkam a Stastny Novy Rok!