Indoneske zdravotnictvi aneb Zachran se kdo muzes! :)

Premyslela jsem, jestli sem mam tohle vubec psat, ale nakonec jsem se rozhodla, ze se se svoji zkusenosti s indoneskym zdravotnictvim podelim a treba to nekomu dalsimu zachrani zivot nebo aspon spoustu nervu... Anebo to nekoho pobavi, esi se teda dopracuje az na konec tohohle nejdelsiho prispevku. :)

Par hodin predtim, nez me zacaly bolet zada.
Ze by byl tento drak zdrojem nakazy? :)

Jak to vsechno zacalo? V cervnu 2013 me po dlouhe ceste z Calangu do jizniho Acehu zacaly najednou bolet zada a do dvou hodin uz jsem nemohla nic nez poprosit kolegy, at mi nejak pomuzou. Bylo asi 11 vecer a my byli doslova na farme na kraji male vesnice. Protoze uz jsme tam meli projekt par let, zavolali jsme rovnou starostovi a ten nam poradil, ze par minut autem od nas ma ordinaci jedna doktorka. Nalozili jsme me do auta s pichlou pneumatikou (i rezervou, ano, tohle se proste stava, kdyz je nejhur...) a za chvili uz jsme klepali na dvere malyho nenapadnyho domku u cesty. Pockali jsme asi deset minut venku na lavicce (velice jednoducha cekarna), nez se doktorka zahali, a konecne uz jsem lezela u ni na lehatku a doufala, ze se mi ulevi. Snazila jsem se ji s pomoci kolegy na telefonu vysvetlit, co me trapi, ale bohuzel si trvala na svym a dala mi pet ruznych leku na bolest, stres, zaludek a buh vi co jeste. Ja to samozrejme sezobla vsechno, pac sem verila, ze doktorka vi, co dela a navic sem stejne nevedela co je na co. Do rana jsem nic nenaspala a tak jsme se s ruznymi CZ a US zdravotniky na telefonu snazili zjistit, co mi to teda je. Horkym tipem se stal zanet ledvin, takze dalsim ukolem bylo sehnat ATB. 

Spousta leku, nektere v neoriginalnim obalu,
pribalovy letak necekejte

Druhy den jsme tedy vyrazili za doktorkou znova, ta tam ale nebyla a prekvapeni! Ze pry neni doktorka a mame jit ke specialistovi do blizkeho mesta Kota Fajar. Pri vstupu do cekarny me zaujalo mnozstvi plakatu zamerenych pouze na zeny a deti. Prevelky zajem cekajicich a personalu o me uz me tak neprekvapil... Zachranovala me Megan, ktera absolvovala vsechna povinna foto za me a mistni kolega, ktery vsem kolem vysvetloval co mi je... Vyplnila jsem nejake formulare a zanedlouho me vyzvedla sestra a zavedla me do malinkate ordinace. Kdyz sem specialistovi vysvetlovala, ze me priserne bolej zada a dostalo se to uz i do bricha, tak zakroutil hlavou a rekl, ze je gynekolog...  To sice vysvetlilo plakaty v cekarne, ale prilis nepomohlo ke spravne diagnoze. Nastesti mi (i bez prohlidky) prodal ATB doporucena nasimi "prateli na telefonu". Schovavam uctenku na cca 300Kc na jmeno Bar Bara pro pojistovnu. Kopnu do sebe prasky a jsem si jista, ze tim moje navsteva doktoru konci. Za par hodin se zacnu klepat a vedro strida zimnice. Bolesti sili a rozsiruji se i na druhou stranu zad a jeste vice do bricha. Merim pravidelnost zimnic, abych vyloucila malarii a pripadne do sebe hodila Malarone, ale tu nakonec vylucujeme. Doktori na telefonu tvrdi, ze to neni dobry...

Konecne jsme sehnali nahradni pneumatiku a tak jsme dalsi den mohli vyrazit na dlouhou 12hodinovou cestu zpatky do Calangu. Cesta byla krusna, i kdyz se mi ji kolegove snazili co nejvic zpohodlnet na ukor svyho mista. Uplne vycerpana sem se dovalila v noci do svoji postele a doufala, ze treti den s ATB bude ten zlomovy. Ale opet jsem nezamhourila oka a rano jen zavolala do kanclu, jestli me muzou hodit do mistniho spitalu, ktery je moderni, velky, vybudovany po tsunami.

Nekonecne cekani na doktora doprovazi usirvouci piskot boticek, co ma na sobe dite behajici po chodbe. Nikdo si ho krome me nevsima. Sestricka se culi a mezi psanim esemesek z prvniho az tretiho telefonu nas posila od okynka k okynku, k registraci, zaplatit, a nakonec si najde i cas na foto pri mereni tlaku a teploty (36 stupnu na levnym digi teplomeru se ji nezdalo divny).

Asi po hodine se dostavam na radu (byla prede mnou jen jedna pani) a vydychnu si, pac tentokrat je tohle ten spravnej doktor, internista, co by o tech ledninach mel neco vedet. Doktor me prohmatal a dal mi takovou pecku do ty bolavejsi ledviny, ze jsem zarvala. Omluvil se a zhodnotil, ze to sou urcite ledvinovy kameny. Rad by mi pry udelal sono, ale to jeho bohuzel nefunguje, tak me posila aspon na rentgen. Tam cekame dalsi hodinu, protoze zrovna vypad proud (ze v uplne novy velky nemocnici neni generator me uz nechava chladnou). Z rentgenu se pry neda nic urcit, tak mi aspon vynadal za moji skoliozu a poslal me do Banda Acehu na sono a k dalsimu specialistovi...

Ctvrty den v bolestech, s horeckou, stale do sebe ladujici leky od "doktorky", gynekologa a nove i internisty, jsem byla prevezena nasim ridicem do Banda Acehu.  Doktori tu funguji tak, ze po vecerech maji svoje soukrome kliniky a pres den pobihaji po nemocnicich. Cekala jsem tedy do sesti do vecera v aute, pak dostala poradovy cislo a asi v osm dosla na radu. Konecne nefrolog! A mluvi anglicky! A zna Prahu! Ani tak mu bohuzel nenacuram... Hmmm... Kdy ja sem to vlastne byla naposled?  Taky nema sono, tak jedeme nekam do ultrazvukovyho centra, dalsi uctenky, dalsi fotky, dalsi story o mych ledvinach a kamenech, ktery uz slyselo nejmene padesat lidi... Myslim, ze ridic me vozil rad, kdy jindy se na nej sesype tolik hlav touzicich po informacich, co ty belosce je, a proc vypada tak hrozne...

Vracime se zpet k nefrologovi, ktery se POPRVY!!! dostal k podobne diagnoze jako pred 4 dny moji zdravotnici na telefonu. Chronicky zanet ledvin. Za otevrenymi dvermi mi dala sestricka cipek a poslali me do spitalu. Vedeli jsme, kam jit, do nejlepsi nemocnice v Acehu, Rumah Sakit Harapan Bunda, postaveny a vybaveny Nemci, taky samozrejme po tsunami. Hned me pokladaji u vstupu na lehatko a na treti pokus me napichnou na infuzi. Vsude mraky lidi, ale nejak malo personalu. Konecne me odvazeji do pokoje, wow, single nadstandard, s A/C a TV, vlastni koupelnou a navstevni mistnosti. Je mi znatelne lip, tak poprve informuju rodinu o tom, ze jsem v nemocnici, je o me dobre postarano a za tri dny budu zpatky v Calangu.

Nemocnice Harapan Bunda v Acehu,
bohuzel nemam vlastni foto

Postupne objevuju nedostatky, nevidim zvonek na sestru, zadny ovladac, drevena postel je nepohodlna, infuze moc nekape, vsude zacinaji lizt mravenci a zdravotnici prichazeji cim dal mene a samozrejme s nulovou anglictinou. Kdyz uz tam nekdo byl, tak to bylo stejne k nicemu. Nejaky doktor jednou prisel, naordinoval mi leky na chronicky zanet ledvin, ktery mi ale nedali, pac je nemeli. Teplotu mi neumeli zmerit, presto, ze sem mela jasny horecky, v zaznamech bylo neco kolem 36 st. Doted nevim, co do me lili kapackama, sestry se jen chichotaly my mizerny indonestine a nikdy poradne nezopakovaly co za ruzne barevny tekutiny mi to teda davaj. O nulovem soukromi se mi ani nechce mluvit. To, ze jste na jednoluzaku vubec neznamena, ze Vas neuvidi dvacet lidi, jak Vam davaj cevku. A proc mi sakra davaj cevku, kdyz ze me uz tri dny nic netece? Zajima je vubec, ze zvracim a nemuzu uz nekolikaty den spat a jist? Hlavou se mi honi tento clanek, ktery jsem nekdy pred rokem cetla, to sem jeste nevedela, ze sem pojedu pracovat. Libil se mi stastny konec, tak doufam, ze i ten muj bude. Nicmene ja jsem ve vyhode, je kolem me temer neustale tym kolegu, jak by to asi vypadalo, kdybych tu byla sama? Jednou zkousim volat na sestry, od kterych me deli dvoje dvere, esi udelaj neco s tou kapackou, ktera prestala tect... Bohuzel, bez odezvy...

Telo se mi zaplnuje toxinama a vodou a ja uz prestavam rozeznavat realitu od sluchovych halucinaci, ktery nabyvaji na intenzite... Uz pet dni jsem nespala a nejedla a do tela mi proudej dalsi a dalsi leky, ktery ale uz neni jak filtrovat... Jediny co si preju je, at ta bolest prejde a muzu konecne usnout...

Na druhym konci sveta v Praze se mezitim odehrava boj mezi pojistovnou, ruznyma doktorama a nasi centralou. "Je to vazny!" "Co vysledky testu?" "Je v nejlepsi nemocnici v okoli, prevoz by ji pravdepodobne neprospel." "Musi okamzite do zahranici!" "Nikam nemuze, neni stabilizovana." "Malajsii nezaplatime" "Potvrdte mi, ze se ji nic nestane",....

Po sesti dnech bolesti a zhorsovani meho stavu zazni slovo "dialyza" a to je popudem k doslova zachranny akci. Po divokem hledani letenek k nejblizsi zahranicni nemocnici, zarizovani viz, opetovnem dohadovani s pojistovnou, se prave ta konecne ozyva, ze za mnou posilaj special s doktorem a prevezou me do jejich smluvni nemocnice do Singapuru. Musim jen souhlasit s castkou pul milionu za prevoz. Dohodnuto. Za tri hodiny me uz nakladaji do sanitky a ja mavam kolegum, v tu chvili netusim, ze je vidim naposled... Na letisti ceka mala Cessna a ja neverim, ze tohle se deje kvuli me. Za dalsi tri hodiny pristavame v Singapuru. 

 Takhle me v noci privitala nemocnice
Mount Elizabeth (Zdroj: ME Hospital)

Naprosto hollywoodska akce, raz! dva! tri! Prekladani z nositek na dalsi, imigracni na letisti za dve minuty, samozrejme beze me, dalsi sanitka, a pak uz jen velky napis Mount Elizabeth Hospital, dalsi kapacky, tentokrat vsechno digitalni, konecne prevleceni do pyzama z hadru, co sem mela na sobe posledni ctyri dny (v Indonesii sem lezela jak jsem byla, zadna starost o povleceni ani o me, a s kapackama uz sem se prevliknout nemohla) a pak uz jen spousta odberu, milych tvari, vsichni mluvi anglicky... a konecne usinam...

Probouzim se na dialyze, stoji nade mnou kamaradi, co jsou to dobou nahodou v Singapuru a ja nevim, esi se k sluchovym nepridaly jeste zrakovy halucinace. Myslim, ze jsem i neco rekla a pak zase usnula. Dalsi den dalsi dialyza, podezreni na lupus, spousta doktoru a takhle to bylo jeste dva dny. Pak se to zacalo zlepsovat a ja stravila v tyhle singapursky nemocnici, kde mi zachranili zivot, dva a pul tydne. Bohuzel jsem se nemohla vratit zpatky do prace a tak sem si udelala dvoumesicni rekonvalescenci v Praze.

Konecne zas vysmata se pomalu
chystam domu

Rozhodne to nebyly nejprijemnejsi dny myho zivota, ale v pameti mi zustanou, stejne tak tvare a hlas doktoru a sestricek, ktery za mnou litali ve dne v noci a svym pozitivnim a casto vtipnym pristupem mi dodavali silu a hlavne mi zas vratili usmev. Tim mluvim o Singapuru. :)

Spatny diagnoze indoneskych lekaru se uz singapursti doktori nedivi, pry to tam maji bezne, ale stale je prekvapuje, kdyz tam pacienta jeste dorazi spatnymi leky, coz se stalo prave mne. I z obycejnyho zanetu muzou ledviny uplne selhat, pokud se jim k tomu dopomuze. A kdyz se jeste cestou prida plicni infekce, tak je veselo.

Nerada myslim na to, co se mohlo stat a spis se snazim brat pozitivne to, ze sem mela stesti, ze sem zas o neco silnejsi :) a moudrejsi... Pricinu uz se pry nedozvim, tak ani nevim, na co si davat pozor. Jedno ale vim, uz nikdy nepujdu k indoneskymu doktorovi, a to ani po precteni dalsiho clanku... Pojistim se na jeste vyssi castku a vzdycky budu mit u sebe vsechna cisla pojistoven (a nejen ja). Rozsirim lekarnicku o dalsi ATB a kdyz uz mi neco bude, tak si radeji zaletim za hranice a nebudu nic podcenovat, ten zivot za to stoji... ;) 

A jak vidite, ze vseho jsem se dostala a uz zas vesele pobiham po Indonesii. :)

                          Na zdravi a Hello Kidney! :)

Zdroj: Flickr, dekuju Maute
za povzbuzujici humor! :))