Konecne cas, mam tu nejaky resty a v zasobe jeste dva prispevky. :)
Sice mam za sebou 10dni na Sulawesi, coz by vydalo na dalsi cestovatelsky blog, ale dneska mam chut Vam napsat o tom, jak vnimam mistni kulturu, zvyky a jak tezke je se nekdy prizpusobit...
Pokud jste si zkusili pracovat nebo studovat v jiny zemi, tak mi mozna date za pravdu, ze krome jazykovy bariery a novyho prostredi, je potreba si zvyknout i na odlisnosti v chovani lidi kolem nas, naucit se to prijmout a idealne se obcas jaksi preprogramovat, abyste lepe zapadli do kolektivu. A tim nechci rict, ze my se chovame lip a oni hur, vubec. Vzdycky jsem cizi kultury respektovala a snazila se od nich neco naucit.
Zanedlouho budu v Indonesii pul roku a cim dal vice pozoruju rozdily, na ktere dennodenne narazim a na ktere se snazim si zvyknout. Musim bohuzel rict, ze mi to zatim moc nejde, prevazne v praci, ale treba mi tohle sepsani trosku pomuze to prekonat a Vy se aspon priucite. :)
To, ze na ulici se Vas stale nekdo pta, kam a odkud jdete, kolik mate deti, jakyho jste nabozenstvi a jaky mate plat, uz v podstate prechazim. V obchode se nezastavim nad vyberem kremu, kdy 9 z 10 jsou belici. Mit tri mobily, jet v peti na motorce a videt partu vysokoskolaku hrajicich o pulnoci domino a popijejici jahodovy shake mi prijde normalni. Zpev z mesit je prijemnym upozornenim, ze je cas na obed, svacinu, veceri,... Zacinam si i zvykat na to, ze tu nikdo nikoho nezdravi, nepredstavuje se do telefonu a nedekuje, takze uz si neberu osobne, ze me lidi ignorujou a ze z toho darku nemaj radost. Lekla ryba je pro me prirozenejsi nez ziva. Jidlo krajim lzici a necekam, az ho prinesou ostatnim.
Ale co mi jeste porad mozek predhazuje jako divny, je pohled na nase manazery, ktery pekne hltaj rukama a na zaver si uprostred vety ukazkove rihnou (i damy samozrejme). To, ze kdyz je potreba neco vyresit, tak nikdy to neni tak akutni, aby nezbyl cas na modleni. To, ze zpev tu miluje kazdej, bez rozdilu kvality hlasu, a taky to dava najevo, at uz v aute, kanclu nebo na podiu pri karaoke. Taky jeste neumim sdilet jejich az detskou radost pri tom, kdyz nekdo zkazi pri teambuildingu hromadnou pohybovou hru typu "Cukr kava limonada", misto papaya rekne meloun, nebo se otoci na druhou stranu nez mel. I kdyz to se najde i v Cechach. :) Mit cisty nablejskany auto a boty je tu v podstate obsese, hromada odpadku vedle baraku ale nevadi. Dulezity rodinny udalosti (narozeni, smrt, svatby) se sdili se vsemi hromadnymi maily.
Jeste stale chodim na srazy vcas a presto, ze bych si tento zvyk rada zachovala, uz me nebavi vsude hodinu cekat. Na tohle maj dokonce pojmenovani a cas tu berou jako gumu, "jam karet", takze se vzdycky da krasne natahnout...
Jeste stale si nedavam pozor, co komu rikam, a pak se divim, ze do dvou minut to vi vsichni v radiusu 50m a ja celim dalsim doternym otazkam....
To, ze se Indonesani skoro vubec nestydej, jsou velmi hravi, pratelsky a s casem se moc nestresujou, jim muzeme vlastne zavidet. Jejich schopnost bavit se pri sklenicce vody, s uplne cizimi lidmi, je neuveritelna. Tohle jsou prave ty veci, ktere bych se od nich chtela aspon castecne naucit (az na ten cas teda :)).
Jsem zvedava, co budu psat zas za nekolik mesicu. :)
Salam!
Žádné komentáře:
Okomentovat